Peter Roseney byl zvolen jako největší legenda hřiměždického Highjumpu. Letos dvaasedmdesátiletý skokan ze Švýcarska každý rok udivuje všechny přítomné tím, jak dokáže skákat a jak obtížné skoky předvádí. Dokonce je jeden z mála, který z vysoké výšky zařazuje skoky, při kterých dopadá hlavou napřed. Na Petera se moc těšíme a proto jsme jej požádali o krátký rozhovor. Tady ho máte.

Jaké byly vaše skokanské začátky?

Začal jsem skákat, když mi bylo 14 let, maminka z toho tenkrát nebyla moc nadšená… Nejdříve jsem trénoval skoky ve Vídni v plovárně Amaliebad a byl jsem za pár měsíců nejlepší ze skupiny. Skákal jsem ze skokanské věže, po půl roce už jsem zkoušel dvojitéá salta, double turns. Přišly ale i zdravotní komplikace, po 8 měsících mi praskl bubínek v uchu a musel jsem si dát několikaměsíční pauzu. Rakouským mistrem v kategorii mládeže jsem se stal v 17 letech a v 19 jsem byl mistrem Rakouska ve skoku z 10 metrů.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Vrcholem mé skokanské kariéry byl rok 1974. Skoro jsem tehdy skočil limit evropského mistrovství. Myslím, že ty závody ovlivnil jeden rozhodčí, který mě neměl zrovna v lásce… Další úspěchy přišly i potom, v roce 1977 jsem se stal mistrem v regionu Bodamské jezero. V roce 1987 jsem byl mistrem Švýcarska ve skoku z věže. Mnohokrát jsem byl na druhém místě v kategorii Elite ve skoku z věže. Vyskákal jsem také mnoho prvních míst na seniorských mistrovstvích světa ze všech výšek. Od devadesátých let jsem se dobře umísťoval ve švýcarském Cliff Diving Cupu v údolí Maggia.

Měl jste někdy nějaký skokanský vzor? Kdo to byl a proč?

Luganis a Sautin byli nejlepší skokani na světě a já jsem je samozřejmě obdivoval. Ale vlastně jsem o nich nepřemýšlel jako o mých vzorech. Na to byli příliš dobří… Ale určitě mě jejich skoky inspirovaly. Později jsem byl jako funkcionář na velkých soutěžích v Rakousku a tam jsem viděl skokany z Ruska a z USA, kteří předváděli něco neuvěřitelného. Tam jsem litoval, že jsem nezačal skákat ještě dřív…

Je vám 72 let a stále aktivně závodíte. Jak se udržujete v kondici a jak často trénujete?

Ano, to je pravda, stále závodím a udržuji se v kondici. Skákání mě k ke kondičnímu tréninku motivuje. Mám ještě druhý koníček, kterým je paragliding. Začal jsem se mu věnovat, když mi bylo 66 let a docela jsem se zlepšil. Mám poměrně nízký pud sebezáchovy a nemám strach, kvůli tomu už došlo k pár komplikovaným situacím a malým haváriím. Ale díky tomu, že jsem ve formě, jsem se z toho rychle zase dostal.

Jak často skoky trénujete?

Během zimních měsíců trénuji nejméně dvakrát nebo třikrát týdně ve fitku a pak samozřejmě i v krytém bazénu. Když začíná léto, mění se i můj trénink, je daleko pestřejší, trénuji každý druhý den. Opět jsem začal skákat z 10metrové věže. V letošním roce jsem byl na švýcarském šampionátu Highdivingu. Konečně tam zavedli seniorskou kategorii a skákal jsem zde ze 16 metrů.

Jak se změnilo skákání do vody dob, kdy jste začínal?

Skákání je nyní víc atletické a akrobatické. V roce 1977 jsem skákal nejtěžší skoky ze 3 metrů, tři a půl salta dopředu a dvě a půl dozadu. To by mi dnes na mezinárodních soutěžích už ani nestačilo na kvalifikaci. Způsob skákání hodně změnili Číňané, ty procházejí drezůrou. Já jsem rád, že pro mě bylo skákání vždycky radost.

Letos se koná Highjump po dvacáté. Pamatujete si svůj první? Jaký byl?

V Maggia Valley jsem byl vždy od roku 1995, pokud jsem neměl nějaké zraněné. Tam jsem také poprvé slyšel o Highjumpu a v roce 2012 jsme se na něj se synem vydali. Chtěli jsme se podívat a taky se zapojit do soutěže. Tenkrát vyhrál překvapivě Curdin Roseney ze skoku z 16 metrů díky skoku, který nikdy předtím neudělal. Já jsem velmi nadšený, že zde můžu skákat, podpora diváků je neuvěřitelná!

Co se vám vybaví, kdy se řekne Highjump?

Mám velkou radost, dokud se můžu připojit, tak mě baví žít. Je pravda, že každý rok si vyžaduje víc tréninku a přípravy, ale o to větší výzva to pro mě je.